Anna Langmaierová: 487 slov

09.04.2012 20:28

Zaujala mne vaše výzva „Jak můj život s handicapem změnil internet“ - a tedy počítač. Nejsem žádný pisatel, je mi 65 let. Před 4-mi roky byl pro mne počítač věc nezajímavá, zbytečná, ve smyslu - tohle já už ve svém životě nebudu potřebovat. Pak přišel rok 2008 a já jsem se vrátila z lázní. Ten rok byl pro mne vlastně jakýmsi mezníkem či znamením ke změně v přemýšlení. Stalo se to takto:

Po příjezdu z lázní jsem měla potřebu udělat si pořádek ve svých věcech a začalo to v knihách. Hromadu jsem jich rozdala, protože jsem je už nečetla a objevilo se mi plno místa na nové. Pak přišla na řadu zásuvka, kde byly různé věci, které jsem nepoužívala, a odnesl to mimo jiné i malý přehrávač na sluchátka - skončil také v koši. Během úklidu jsem náhodou stoupla na prázdnou krabičku od kazety, hned jsem běžela do koše zjistit, co že jsem to s přehrávačem vyhodila. Byla tam kazeta s mým velmi oblíbeným zpěvákem, kterého od té doby, co mi diagnostikovali mou nemoc, jsem neustále přehrávala. Přehrávač jsem tedy vzala na milost a hned jsem si z něj pustila hudbu.
 O pár týdnů později přijdu ke své dceři na návštěvu (má totiž stejnou nemoc jako já – dědičná choroba) a povídám jí, jak jsem málem přišla o kazetu. Ona se usmála a řekla: „Víš co, tak Ti udělám radost, něco Ti pustím.“ Zapnula počítač a pouštěla mi mého zpěváka na různých klipech. Koukala jsem dost vykuleně a divila se, že je možné takhle si moci vše stáhnout. A to byl ten zlom.
 Pak mi ukazovala, jak se zapíná a vypíná počítač, jak pohybovat s myší. Tohle byl problém, myš si dělala co chtěla a mě neposlouchala. Říkala jsem si – toto je pro mladé, tohle nemám šanci se naučit. Ovšem stále mi to v hlavě šrotovalo a po měsíci jsem dceru požádala, zda by si dala tu práci a začala mě zaučovat. Že bych si koupila notebook.
 Doma ovšem manžel na mne koukal divně, když jsem mu řekla, že bych si tohle přála a myslel si , že se s tím nenaučím pracovat. Samozřejmě - bylo to pár týdnů učení, hlavně má dcera měla se mnou trpělivost. Děkuji jí za to. Přišly vánoce a já našla pod stromečkem notebook. Po mých zkušenostech dnes říkám každému, i mému muži, jaká je tohle věc. Pokecám na Skypu s kamarády ze Slovenska, se švagrovou z Curychu (a můžeme se přitom i vidět), objednám si věci po internetu a přivezou je až do bytu. Co potřebuji se dozvědět si většinou bez problému najdu, pouštím si hudbu, filmy, zkrátka můj život s počítačem se velmi změnil k lepšímu. Nemusím sedět na lavičce u baráku a bavit se o nemocích, jako to bohužel dělají mnozí z mých vrstevníků (jsem totiž na invalidním mechanickém vozíku). I ta zima doma lépe utíká. A tak říkám - člověk se má učit a „být v obraze“ celý život.